Procitnutí na Flédě

Naposledy to bylo v březnu 2011. Naposledy jsem byl na nějakým koncertě, který ve mně vyvolával pocity,  že bych měl přestat spát do jedenácti, přestat jíst nezdravý jídlo a začít víc žít. A myslím tím žít, jako žít. Žít s významem. Žít v kurzívě. Tehdy... tehdy to byli Hurts. Tehdy to byli dva chlapi s doprovodnou kapelou, na jejichž vystoupení do konce života nezapomenu.

Tehdy... tehdy to bylo jiný. Byli tam jiní lidi. Bylo to v Praze. Byla úplně jiná konstelace hvězd, byl jinej rok a ještě mi tolik nerostly vousy. Tehdy jsem vlastně trošku věděl, do čeho jdu. Tentokrát jsem byl o rok a půl starší, hvězdy svítily a bylo to v Brně. Nebyl jsem oholenej. Byl jsem tam s člověkem, kterýho miluju. I tentokrát to bylo jiný. A já tak úplně netušil, co vlastně čekat.

A tak jsme šli na Umakarty. Na Flédu. Slyšel jsem od nich všehovšudy letmo pár písniček. Líbilo se mi to, ale to bylo všechno. Asi ne úplně tolik, že bych si jejich album snad koupil nebo nedejbože stáhnul. Bylo to takový pěkný. Takový jakože jo. No a lístky byly zadarmo, tak proč nejít. Tušil jsem, že mě to asi nezklame, ale rozhodně jsem netušil, že to dopadne tak, jak to dopadlo.

Přišli jsme na Flédu a já si dal nevhodně redbull s jégrem. Nakopávač. Poslechli jsme si u toho předkapelu ILLE, což vlastně byla taková slečna v divných šatech s hvězdama, taková trochu éterická blonďatá Aneta Langerová, taková jakoby slečna, co píše zajímavý texty a pěkně zpívá s kapelou a celkově to má všechno správný a dobrý, akorát se to nemůže hrát v žádným nealternativním rádiu, protože na českou kulturu je to moc. 

U skleničky strašně kyselýho a hnusnýho tramínu - tehdy se mi rozplynuly všechny sny o tom, že tramín je vždycky dobrý víno - jsme pak stáli vpravo kousek od pódia a poslouchali, jak Jan Těsnohlídek ml. recituje svým osobitým stylem svou osobitou poezii. Mimochodem, najděte si toho člověka na Facebooku nebo na YouTube, má tam pár ukázek, který za to stojí (např. Na malym městě, Rasistická poezie). Byla to pro mě taková konfrontace s určitou částí sebe sama. S takovou tou nepojmenovatelnou částí, která se od včerejška jmenuje Jan Těsnohlídek ml., a která se tak vždycky jmenovat chtěla, jenom o tom nevěděla.

Smutný bylo, kolika lidem ušly jeho myšlenky. Není to nic, na bych si snad chtěl stěžovat, já taky dost básníkům nerozumím, protože si nemyslím, že poezii se rozumět musí, ale že poezie prostě je. Jde jen o to, jestli se vám líbí nebo ne, jestli si v ní dovedete něco najít anebo to jednoduše nedovedete. Někomu se nelíbila. Někdo si v ní nic nenašel. Chápu. A smutný to ostatně mohlo být jenom pro mě - mně se Těsnohlídkova slova (i to, jak je prezentoval) líbila, já si v nich něco našel. Z čistě subjektivního hlediska mě mrzelo, když jsem slyšel, jak ho vypískávají. Inu... tak to chodí.

Svým způsobem mi také Těsnohlídkův přednes trochu připomněl projev Jiřího Schimtzera před koncertem Tata Bojs. Ale to je trochu jiný příběh. Na pódium se totiž už dostávali Umakarti.

Někdy se vám prostě stane, že když něco slyšíte, vybavují se vám vzpomínky a s nimi spojené pocity. Mrazí ve vás, roztékáte se jako vosk u knotu svíčky, hřejete a sáláte, anebo naopak tuhnete, strnete a sledujete z okna jedoucího vlaku, jak za sebou všechno - třeba jen na chvíli - necháváte. Máme to jistě každý dost podobně, liší se pouze hudba, místo, čas, pocity. Když jsem například poprvé slyšel album Vlci u dveří, neposlouchal jsem příliš text, ale celkový výsledek rozplétal jakousi emoční vlnu, která mne protkla.

Najednou stojíte pod pódiem, držíte se v objetí za ruce a slyšíte ty pocity. Jste v davu a přitom jste sami. Jste sami chvíli ve dvou, chvíli jen se sebou. Slyšíte, že všechno je intenzivní. Cítíte, že je to intenzivní. Vidíte, že je to intenzivní. Sledujete to. Slyšíte texty. Nasloucháte jim. Náhle dávají smysl. Pomalu se probouzíte. Vše je perfektní. Zavřete oči a zakloníte hlavu a necháte se tou vlnou prostoupit. Vidíte obrazce, myšlenky, vzorce, inspirace. Jste jakoby v transu, trochu v depresi a zároveň rozjaření. V tu chvíli se stáváte součástí té hudby a hudba z vás mluví, hraje, čiší - a stačí, když to víte a vidíte jen vy sami.

Kapela Umakart se včera - stejně jako před rokem Hurts - zapsala do mých soukromých malých dějin života. Bylo to jako procitnutí. Nehráli muziku. Hráli pocity. Nezpívali texty. Zpívali myšlenky. Přirozeně, nenásilně. Byl to moment, kdy jsem se ponořil do vlastních spletitostí myšlenek. Vypadal jsem skleslý. Vlastně jsem ale byl veselý. Žil jsem intenzivněji. Byl to pocit, kdy jsem věděl, že něco dokážu.

Hudba to občas takhle umí. Poezie to takhle občas taky umí. Umí to tak i někteří lidé.

Umí zgradovat váš vlastní život.

Bylo to krásný.